Olivy ve víně

když třpytivá sklenice tě paprskem odráží
když sluší ti dým, a když toužíš v přízemí spát
když válíš se lačně a rozpálená, jak kokosy na pláži
když chceš si jen povrchně a nezávazně hrát

pak objímám na dálku a proslovem obkreslím
jarní je vábení, ač zima je v nás
ustoupím u zkoušky a něco si vymyslím
„možná“ je klíčové, a hlavně hluboký hlas

olivy ve víně jsou trpké a svádivé
neměl bych více pít, moc dobře to znám
sedí mi na klíně a olivy ve víně
jazyk mi svážou, dokud neochutnám

pár doušků ze tvých úst mi trochu bere dech
k spánku mě uloží tvá slova sladce lživá
oči mi zakrýváš, když ležím na zádech
jsi krásná a náhodná, jsi tak proměnlivá...

...měsíc je hlasitý a oknem mě probudí
stojím dál po proudu, v řečišti času
kéž mohl bych na chvíli uzavřít příměří
dočasně hluchý být k nerozhodným hlasům

tvá hvězda na nebi se skládá ze dvou polovin
ta první je černá, ta druhá světlejší, snad
listuju v herbáři a trhám lístky kopretin
a nevím, zda tě nenávidím a nebo tě mám rád

hlavně to podstatné!, vždy říkali ve škole
právě tím podstatným si však dodnes nejsem jist
vše se zdá obecné,  liché a beztvaré
a subjektivní mapy jsou plné bílých míst

já skládám si otázky, do sloupců, v přihrádky
pak do tříd je roztřídím a do řad je rozřadím
já sbírám je do sbírky a hromadím v hromádky
a rovnám je v pořadí, v němž je pak vyhodím

jsem  neschopen pocitu a nehoden důvěry
jsem nejistý v následcích, jsem největší tvůj klam
straním se v ústraní a z ničeho stavím nic
jsem labyrint bez cíle, jsem marný autohlavolam

já dívám se do očí, ale jen když se nedíváš
poslouchám pozorně, ale jen když jsi zticha
koupím ti papouška, ať máš si s kým povídat --

--  už dávno jsem zkameněl, i když stále ještě dýchám…