Historie 0-2003
V roce 1988 došlo k zdánlivě nenápadnému setkání, které mělo za následek, že se zcela změnily historicky košaté dějiny olomoucké populární hudby. Ve tříde 2.A na Základní škole na Tř. Svornosti 37 se jednoho dne v odpoledních hodinách (muselo to být v pondělí, protože v úterý byl Pionýr, ve středu Vega, ve čtvrtek Magion a v pátek se jezdívalo k babičce), sešli dva klarinetisti. Osmiletý Eman a sedmiletý Viči. Sešli se, aby spolu nacvičili oblíbený kousek Dědečkův valčík pro účely vánoční besídky SSM pořádané v Domově důchodců. Besídka dopadla nad očekávání dobře - Dědečkův valčík patřil k vrcholům večera, zlatým hřebem pak byla píseň "Stoletý stařec a hluchý pes" v podání mladého a talentovaného svazáka Dalibora Jandy.
Po ní následoval euforický a vpravdě nekonečný aplaus. Rozjaření důchodci byli tak nadšeni, že vzápětí zatarasili vozíčky východ v domnění, že si tímto vynutí další přídavky. Zda se jim to zdařilo nevíme dodnes, oběma šikovným chlapcům se totiž podařilo povětšinou krátkozraké penzisty ošálit a uprchnout z Domova v převlečení za zdravotní sestry. (Em(a) pak měl(a) několik let problémy s orientací, které ovšem údajně s nástupem uni-sex dresů pominuly.)
Tento zdánlivě nevinný incident byl počátkem série podivuhodných společných dobrodružství těchto dvou dnes již decentních mladých mužů. Následuje stručný a neúplný výčet: klarinetové duo; klarinetové kvarteto; klarinetové kvinteto; klarinetové sexteto (nejúspěšnější formace s Pepíčkem a Kopýtkovou); mistrovství světa v hokejbale, které pro nás skončilo diskvalifikací (poté, co Em propíchl japonskému hráči při útočném faulu krk zašpičatěnou hokejkou); mnoho let úplně zbytečné dřiny v posilovně; první pivo (vypité napůl, protože Emi tvrdil, že celé nezvládne); slavná Pavlíkova chata, kde jsme mu začali říkat „Robert“; Emiho totální výbuch při penaltovém rozstřelu ve finále skautského turnaje ve fotbale (omylem pálil na nesprávnou branku, navíc na nesprávném hřišti, Šrám dodnes věří, že to udělal naschvál); druhý ročník cyklistické Tůr de Bušínov a vyvolání hromadné bitky na dětské "šmoulí" diskotéce; založení Klubu přátel kinematografie Filmárik, které prozíravý Viči včas po rozumné úvaze rozpustil; finále turnaje v líném tenise čtyřhry Poněšice oupn 2002 prohrané z důvodu předávkování isostarem během tréninkové akce večer před zápasem; pět let neúspěšného cvičení skladby Studio Kamarád v dechovém orchestru; apod. Jak sami vydíte(e?), trvalo nám mnoho let, než jsme pochopili, že podobné akce, většinou spíše lokálního významu, nikam nevedou.
Dnem Dé byl den, kdy Viči Vé poprvé uchopil do ruky eR kytaru Ká a jednou pro vždy zahodil klarinet (taky Ká). Záhy se stejným způsobem s dětstvím rozloučil i Eman a nic už nestálo v cestě vzniku první písničky Blue Letters II. První veřejné vystoupení se konalo ve vyprodaném Muzeu Umění v Olomouci před zraky již předem nakloněného publika (převážně maminky a opilí kamarádi), a nemohlo tedy dopadnout jinak, než naprostým úspěchem. (Je pravdou, že se v poslední době objevily pochybovačné hlasy závistivých a nepřejícných hnidopichů, kteří se snaží prokázat, že řev diváků nebyl výrazem obdivu...) Nezvratným faktem je ovšem to, že prakticky přes noc (občas i přes den) se začali ozývat sponzoři a hudební manažeři. Jako jeden z prvních se na scéně objevil jistý BcVC Vítězslav Caletka, se kterým skupina víceméně dodnes udržuje víceméně žhavé vztahy (zpěvačka Iva více, Viči méně častěji).
část našeho obecenstva
Popularita měla ovšem i stinné stránky. V následujících dnech a týdnech se na tyto dva, na svůj věk relativně usedlé pány, začali lavinovým způsobem valit nejen četné fanynky, ale dokonce i fanoušci! Na obranu mužské části příznivců nutno říci, že ti se rekrutovali většinou z řad žárlivých přítelů rozvášněných dívek a žen. Do realizačního týmu bylo tedy třeba zahrnout také dva bodyguardy, kteří svými nabušenými muskulaturami chránili místy chatrná těla členů kapely. Přibývalo také kontaktů s médii, a to milých ("Zdařylé akcy domynovaly lybé tóny lkavé lyry, jež se lynuly společně s lýbyvým amatérským vytým klymatyzovanou sýný!"[deník Blesk 4.4.2001, p. Ppppa Jozef, redakčně kráceno]), i nemilých ("Pozdní příchod Jara bude mít katastrofální dopad na letošní medový výnos z pampelišek."[časopis Včelař 5/2001, Ing. Zděněk Štípnutý]).
Růst počtu členů kapely se postupně stával po nepříjemné a nechtěné popularitě druhým největším problémem skupiny. Ke 20. červnu roku 2001, kdy proběhlo zatím poslední sčítání kapely, mělo Jaro kromě tradičních členů Viči, Emi, Ivča, Štaj-mi, Jirka, Miša, Tomáš, Jindra a Třebi ještě osmičlennou dechovou sekci (v čele s Kopýtkovou), trio černošských zpěvaček, jednočlenný kytarový orchestr (v té době ještě relativně neznámý kytarový zázrak, čtyřruký Zb z ukrajinského Černobylu), zástup havajských tanečnic (nepodařilo se je vlastně nikdy přesně spočítat) a další. Koncert se tak většinou začínal rovnou naší osvědčenou závěrečnou představovací písní "Jarní", po níž následoval maximálně jeden přídavek (a to stejně, jen když Kopýtková nechtěla všechny, včetně sebe, překvapit svým 15ti minutovým sólem). Navíc existovalo jen pár sálů, kam se spolu s kapelou ještě vtěsnali také diváci. Koncerty začaly působit trochu samoúčelně...
Viči a Emi už si sami nevěděli rady, a tak všemu učinil přítrž až BcVC. Provedl dvě radikální opatření:
1) Nemilosrdně vyhodil všechny členy kapely. (Nutno dodat, že poté, co si uvědomil závažnost svého kroku, trochu "vyměkl" a některé členy vzal zase zpět)
2) Protože atmosféra na koncertech již byla neudržitelná a záchranáři nestíhali odvážet ondlelé(eh?), ušlapané a od zapalovačů popálené diváky, vydal zákaz: Viči už nemá povoleno skládat tak srdcervoucí písně a Eman už za žádných okolností nesmí používat svůj charismatický ochraptělý hlas (může zpívat jen tak, jak zpíval, dokud nezmutoval). Staré písně a nahrávky, které kdysi probouzely a podporovaly u publika skryté vášně, byly jednou pro vždy zapovězeny a spáleny. Fanklub zrušen. Fanoušci zestárli. Jejich děti už na nás chodit nezačaly. Kouzlo se vytratilo. Mýty padly. Michael se rozpadl. Období uctívání kultu skončilo. Stali jsme se normální kapelou.
Stručně z léta roku 2002:
Z větších akcí stojí za zmínku turné na alegorických lodích (trasa A pražského metra), s irskou formací TiDva jako předkapelou; Jó třešně zrály s Waldou v Trutnově; Live Sex Show Slovakia v Charlie’s pube v Bratislavě (pouze playback); hraní pod vodou na Termálnom kúpalisku vo Štúrove; putovní výstava naší tvorby na palubě výletní lodi jménem Smoukova (Split, Hrvatska) a charitativní koncert pro romskou menšinu na Michalských schodech v Olomouci.
Září-prosinec 2002:
Toto období bylo ve znamení mírné nervozity ohledně faktu, že i letos by se mohl zopakovat neúspěch z Monte Karla při předávání cen Grammy, kdy nás naprosto nečekaně o tři hlasy předběhla jedna irská skupina. Asi je příště nepřizvem ani jako předkapelu na naše turné...
Kromě již avizovaných akcí (např. otevření nového menšestrového fotbalového stadionu, kdebB ěhem Jara zazněly i útržky z anglické hymny God Save the Queen - o útržnost příspěvku se spolehlivě postaral Jindra), se uskutečnily neplánovaně ještě tři další:
11.12. hrálo Jaro na atletických hrách FTVS Univerzity Palackého. V moderně vybaveném sále, kterému by akustiku mohly závidět i mnohé antické amfiteátry, stačilo hrát na půl plynu, a i tak jsme již po prvních minutách přivedli diváky do varu. Do varu se k našemu mírnému překvapení dostal také zvukař. Tomu se z něj ovšem k naší úpřímné lítosti už nepodařilo dostat a koncert tedy pokračoval bez něj. V závěru této vesměs střízlivé akce jsme si kromě několika dojemných keltských balad odbyli premiéru naší nové ústřední písně "Rok Rockový"(Jindru tato premiéra teprve čeká, neboť se po koncertě přiznal, že hrál během "Roku" píseň jinou). Publikum bylo tak nadšeno, že si vynutilo zhruba 18 přídavků. Kromě tradičních a osvědčených metalových standardů, několika coververzí Eminema a evergreenů Kolorádského militantního afrohip-hopu, jsme se odvážili sáhnout až na samé dno zlatého fondu světové populární hudby (Honza Nedvěd - Valčíček aj.). Některé naše kreace, zvláště v závěru, byly již dosti odvážné, asi největším problémem bylo samotné ukončení koncertu. Nebýt faktu, že Jindrovi došly paličky (měl jen troje), tak tam hrajeme doteď!!!
Druhý koncert se uskutečnil v pátek 13. 12. v "Šenku Šuhajdy Štřelenského"[zkr.ŠŠŠ] v budově Konviktu na Palackého univerzitě Olomouc. Během tohoto koncertu kapela zbytečně neředila dostatečně zahuštěnou atmosféru svými obvyklými japnými proslovy a plně se koncentrovala na hru, neboť jí bylo líto plně nevyužít služeb jednoho z nejproslulejších zvukových - a zde se plně vnucuje označení - kouzelníků. Vodopády zvuků a laviny efektů se jako tsunami valily na ohromené obecenstvo. Toto bylo sice složeno převážně ze standartních účastníků našich seansí, ovšem byli jsme sami svědky toho, že i nejskalnější znalci naší produkce (maminky a BcVC) byli vyvedeni z míry doposud netušenými možnostmi pojetí našich písní. Hlavně díky panu Danisovi tedy koncert nebyl nudný ani pro nás, ani pro ně, neboť ani tak ohrané kusy, jako např. Blue Letters č.2, nebyly zcela jednoznačně identifikovatelné. Jaká škoda, že jediná Džesika byla schopna dostatečné abstrakce, která byla nutnou podmínkou pro pochopení a docenění netradiční zvukové podoby představení!!
Třetí záležitostí podzimu bylo nahrávání democdčka ve studiu Cuskov ve Velkém Újezdě u Olomouce pod vedením Ladislava Havla. Toto se uskutečnilo během dvou víkendů v listopadu a dopadlo nečekaně dobře. Asi rozhodujícím momentem zdaru celé akce bylo, když se Štaj-mi někdy kolem poledne druhého dne mixáže rozhodl přehrát basu znovu, přičemž si prosadil svou v tom, že bude lepší to všechno odehrát na bezpražec. [Cdčko je již hotovo a je možno si jej zakoupit v několika provedeních a pod různými jmény. V zásadě každý člen kapely má svou vlastní edici. Další info viz sekce Novinky.]
První pololetí roku 2003
Tato etapa fungování naší kapely bude historiky jednou shrnována jako tzv. plodné (zlaté) období. Za asi největší splněný úkol považuji fakt, že se nám konečně podařilo shodnout se na změně názvu. Nedošlo ani na "Černookou Zuzanu", "F.ck.ng d.c.s and l.ck.ng p.ss.es" apod., ale na zcela prostý, nicneříkající, nic znamenající a vlastně s námi (zdánlivě) vůbec nesouvisející název "Černý Rybíz". Každá, kdo nás ale dobře zná, ví a rozumí tomu (4ruký Zb), že jiný název jsme si vymyslet ani nemohli. Mimo tenhle náročný úkol jsme ještě natočili naše první album, což je ovšem záležitost vedlejšího významu, která vlastně ani nestojí za řeč.
Dále jsme si uvědomili, že v momentě, kdy jsme už dostatečně zapracovali na tom, abychom byli dobří, stejnou měrou je třeba zapracovat na tom, abychom byli slavní. Jinak se totiž, jak nás poučil zkušený bard Jindra, vyrovnané účty v bankách, autogramiády na alespoň okresní úrovni a prostituky pro nás a gigolové pro ivču zdarma, nikdy nestanou realitou. Rozhodli jsme se tedy neustále rozšiřovat věhlas naší kapely (vůkol i jinde) a po vzoru bratrů husitů podnikat spanilé jízdy po okolí. Asi nejprogresivněji pojal celou věc Štajmi, který se zúčastnil v průběhu jara několika školních výletů (v lepším případě středních, v horším případě základních škol), na nichž údajně šířil naši slávu tak intenzivně, že opakovaně porušil určitý zákon, jenž on, dle svých vlastních slov, považuje za "sporný a vhodný k přehodnocení" (viz fotodokumentace). Kromě toho jsme šli v prvním pololetí roku 2003 několikrát společně na pivo, kde jsme "úplně všecko do detailů vyřešili a naplánovali", takže úspěch kapely už je teď vlastně jen otázkou času. (S přibývajícím počtem piv se tento časový úsek měl vždy tendenci zkracovat.)
Jinak vzhledem k přebytku volného času a k tryskající invenci většiny členů, je toto období charakteristické také spoustou vedlejších samostatných projektů jednotlivých členů naší smečky. S výjimkou Štajmiho "Drum´n Bass Live in Karlos 2003" a Ivčiny maturity z hudební výchovy, se jednalo spíše o projekty múzám relativně vzdálené (Emanova "Bankomat Kontokorent Desolation Tůr" a Jindrův rodinný výlet na Náklo).